Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Hřiby a Kněhyně 2007 134.jpg

úplně to vidím

.

Vzpomínky na budoucnost

Tenhle pokoj znám už tak dobře, jako svý sešlapaný Conversy. Vím, kam mám sáhnout a ani nepotřebuju světlo. Nezakopnu, když jdu v noci do koupelny, netápu mezi tlačítky na středové konzoli postelí, nehledám čísla televizních programů. Znám je. Automaticky žiju v tomhle světě, kterej není mým domovem. Neděsí mě už ty prázdný stěny, držadla ohmataný předchozími nájemníky, vždy pečlivě vyvařenej popelník a divně složený deky. Už si skoro nevzpomínám, jaký to bylo tenkrát, když jsem sem vstoupil poprvé. Byly to euforický pocity začátečníka, kterej nevěděl co bude zítra. Dnes vím, co bude za půl roku. Den za dnem automaticky předdefinovanej v paměti budoucnosti. Události, který se ještě nestaly. Složitá změť mozkové paměti, telefonických alarmů, vzkazů na ohmataných papírcích a hromada mejlů v Outlooku. Je to jako podivná přetechnizovaná predestinace vašeho života. Sžijete se s ní a následujete její diktát, který šrotuje minulost do bezesných vzpomínek. Urputně ležím už dvě hodiny někde uprostřed Indie a čekám na spánek, kterej má dneska brigádu někde jinde. Po paměti nahmatám vypínač malý lampičky nad postelí, která dodává místnosti depresivní světlo, jako z klipu Depeche Mode. Vytlačím křeslo na balkon. Zapálím si a snažím si vzpomenout, jaký to bylo tenkrát poprvé. Do uší mi brnkají Arctic Monkeys a jejich No Buses. Jaký to bylo?

Letiště Pudong vonělo. Vonělo tak strašně cize. Vystoupil jsem z letadla a k pasový kontrole šel se svalama napnutýma k prasknutí. Bambusy za mléčným sklem. Siluety ze sna. Prošel jsem pasovkou a ten den se mi otevřel svět. Jako kdyby vám do žíly vnikla ta nejlepší psychedelická látka na světě. Pamatuju si, jak jsem pomalu klesal eskalátorem do nitra terminálu. Neseběhl jsem nedočkavě schody. Stál jsem a vychutnával tu chvíli, jako zkušený štamgast, kterej ví, že tohle ucítí jen jednou za opilost. Kolikrát jsem po těch schodech jel? A vždycky jsem jenom stál. Pokaždý jsem si tu chvíli připomněl. Pokaždý mě mravenčí v zádech, i když už jsem po letu tak sarkastickej, že by ze mě Jan Kraus dostal depresivní záchvat. Přesto se snažím vypadat dobře, když vstupuju do svýho druhýho světa. Světa, kterej povstal z jednoho bláhovýho nápadu.  

Palmy nad hotelem šumí a vlní se v horkým větru jako noční tanečnice bez publika. Všude je tma a bazén pod balkónem háže na zeď legrační prasátka. Všichni spí nebo se o to alespoň snaží, akorát naproti v lodžii občas zasvítí malý světýlko, jak někdo potahuje z cigarety. Zřejmě někdo, kdo je na tom podobně jako já. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí. Co ho zaválo až sem. Do tohohle hotelu. Za ty hradby obyčejný Indie, před kterou vás hotelový zahrady na pár hodin chrání. Možná tam nikdo nesedí. Třeba jenom chci, aby tam někdo byl. Abych na něj mohl zavolat „Hej, dlouhá noc co?“ a prohodit s nim pár předdefinovaných frází, který drží člověka nad vodou. Možná to světlo žije jenom v mojí hlavě. Zbytek vzpomínek na minulost. Byl bych nerad, kdyby nakonec zhaslo.  

Naučil jsem se nevpadávat do debat o místech, na kterých jsem se poflakoval, protože potom vypadám jako nějakej chytrák, kterej si myslí, že všude byl a všemu rozumí. S tou definicí jsem se naučil žít a snažím se jí vyhýbat. Zjišťuju, že lidé vnímají země, kam jezdím velice zmýleně a vždycky mě to nutí něco říkat. Něco, co by dalo smysl jejich představám. Nejde to. Já sám jsem si představoval Čínu jinak. Stejně jako když jsem slyšel vyprávění o filmu Vetřelec. V mým chlapeckým mozku jsem nedokázal pochopit, co může bejt tak strašidelnýho na tom, když někde po kulatý raketě velikosti nejlepšího modelu chladničky Whirpool, pobíhá Vladimír Remek a na okýnku má připlácnutou nějakou černou chobotnici, kterou nakonec odstřelí do vesmíru. Nechápal jsem to až to té noci, kdy jsem se tajně díval na ARD a viděl to na vlastní oči. Další týden jsem nespal. A na záchod mě nikdo nedostal. Ridley, Ridley, tys mi dal. Čína samotná se popisuje velice těžce. Velice těžce se s ní srovnává, i když stojíte přímo v jejím srdci, a přestože se po nějaký době sžijete s mechanismem jejího fungování a neleknete se kdejakýho sajrajtu nabodlýho na tyčce, vždycky vám nakonec na čele vykouzlí z vrásek ukázkový otazník.  

„Haló, dlouhá noc?“ Volám přiškrceně do noci přes bazén na druhý balkon, kde jsem zahlédl světýlko.Nikdo nereaguje a světýlko tam není. Teď tam bylo. Sakra. Copak jsem blázen? Připadám si jako kapitán Titaniku, kterej zarmouceně sledoval blikání na obzoru a nedokázal pochopit, proč jim ta zatracená loď nepřijede na pomoc. Mám pocit, že jdu ke dnu a rozhodl jsem se, že vyšlu svoje SOS, ale ten, kdo je nablízku neodpovídá. Moje světlice pomalu vyhasíná do noci. Ostatní jsou příliš daleko na to, než aby mě mohli slyšet. „Hej, já...e“ žádná odpověď. Oceán samoty mi odepírá možnost se dnes podělit s někým o pár minut mýho času. Teplá cola bez bublin chutná odporně, ale nic jinýho se v mým minibaru už nenalézá. Škrábu prstem odřené sklo flašky a potápím se. 

Xiamen voněl rybama a sojovou omáčkou. Většinu pobytu jsem tam strávil jako ve snu. Nedokázal jsem se vyrovnat s jetlegem a každý den byl pro mě jako procházka snem. Nikdy jsem nebyl pořádně při smyslech a nikdy jsem pořádně neusnul.  Všechno co se kolem odehrávalo jsem musel vnímat intenzivně, abych byl vůbec schopen pracovat. Dodnes mám pocit, jako kdybych se tam procházel v Orwellově románu 1984. Jako jeden nemocnej soudruh, kterýho ještě Strana nestihla odhalit. Skoro cítím ten každodenní pot, kterej mi stejkal po zádech a to omámení, který má kuřák po první ranní cigaretě. Ztíženou orientaci a neschopnost rozhodovat se konstruktivně. Zlatá mozaika nad lobby v hotelu. Zelený koberec hotelových chodeb. Trojuhelníkový tlačítko výtahu. Zmuchlaný dolary. Anjelina. 

Světýlko na druhý straně zase zablikalo. Snažím se ho ignorovat. Jsem na něj naštvaný. Sakra. Ani si nevzpomínám, kdy se to tak rozběhlo a skončilo to tímhle kolotočem. Tímhle honěním času po celým světě. Někde v minulosti jsem musel ve svý začátečnický hlouposti zakopnout o páčku s přetáčením a od té doby mi dny připadají strašně krátký. Pátek, neděle. Pátek. Kde je středa? Kde jsem byl ve středu? Najednou to všechno začalo fungovat. Najednou jsme věděli, kam máme jít a co tam máme přesně udělat. Jako když donekonečna otáčíte Rubikovou kostkou a jeden den to konečně pochopíte. Vím jak udělat spoustu věcí, který mi kdysi připadaly jako nepřekonatelný problém. Umím je. Mám je v mozku zakódované pod správnými názvy a v telefonu uložené ty správné kontakty. Jen si nevzpomínám, jak jsem na to vlastně přišel. Zapálím si cigaretu a sleduju vlnky na bazénu. Ani jedna z nich se neopakuje, i když to tak vypadá. Nikdy nejsou stejné. Fakt. Sleduju je už dlouho.  

Pamatuju si první jednání v továrnách, kde jsem seděl na nejvyšší příčce žebříku naproti majiteli, kterej kopal za druhou stranu a říkal jsem si, že tam nepatřím. Co tady proboha dělám. Vždyť já neumím ani předstírat, že nic nevím. Ta košile je hrozná. Už aby se měnily dresy. Sedím jako hlupák. Někde po cestě se to převrátilo. Někde v jednom bodu minulosti jsem zjistil, že se nemám čeho bát, že dokážu mluvit tak, aby bylo jasný, co chci. Naučil jsem se hájit svý zájmy a nenechat se tlačit někam, kde se cítim divně. I když pořád tyhle přehlídky majetku a moci nevyhledávám, umím se v týhle šachový partii pohybovat téměř bez chyb. Srovnal jsem si věci do správných posloupností a vím co si můžu dovolit dnes a co můžu chtít zase jindy. Vím jak dosáhnout dohody a vím jak odradit od utrácení mýho času. Času, kterej i přesto všechno pořád nemám. Vymanil jsem se z pavučiny nepotřebných věcí, ale jejich místo nahradily věci, který zajímavý jsou. Teď nevím, jak je všechny stihnout. Cítím, jak mi s každou hodinou proteče mezi prstama další zajímavej nápad, kterej nikdy nezrealizuju, ať zatínám dlaň sebevíc. Nerad nechávám dobrý věci nechat běžet.  

Probudilo mě světlo, který si ledabyle pohrává s mojí sítnicí a malé tečky nečistot na oku mi proudí pod víčky. Sleduju je, dokud se neproberu a neotevřu oči do ranního slunce. Indie vstala do nového dne a mě vzala sebou. Zakašlu a snažím se prohmatat si ztuhlý krk, kterýmu další noc na křesle neudělala dobře a teď mi to dává sežrat. Další den na místě, který dobře znám a který je pro mě exotický tak, jak jen může být. Zalezu do sprchy, po paměti nahmatám kohoutek a napoprvé naladím správnou teplotu vody. Jsem dál. Překročil jsem hranici, která mě nutila shromažďovat poznatky a vnímat veškerý detaily. Postupem času jsem nahromadil dostatek znalostí na to, abych se v tomhle svým vysněným světě naučil bez problémů pohybovat. Abych mohl fungovat po paměti. Abych měl hlavu otevřenou těm zvláštním věcem, který jsem v tom shluku informací nestíhal vnímat a který byly přetažený rouškou igelitový euforie. Můžu teď víc věcí doopravdy pochopit a pohlížet na tenhle svět z jiných úhlů. Pospojovat si slepý uličky z novinových článků, který jsou zkreslený jako ožralej Da Vinci. Můžu konečně prozkoumat ten svůj záhadnej svět, do kterýho se mi povedlo vstoupit. 

Večer v hotelu u stolu pro jednoho. Jako obvykle. Nimrám se v kuřecí rýži a přemýšlím nad pitomostma, který mě trápí a který stejně nikdy nevyřeším. „Ahoj.“ U stolu stojí nějaká blonďatá holka a opatrně si mě prohlíží. Docela fajn. Rychle polknu kuře. „Ahoj, jak se máš.“ Holka si mě měří zadumaným pohledem. „Včera v noci jsi na mě asi volal.“ – „Ááá, no jasně, promiň já... jsem jenom myslel, že někdo nemůže spát, tak jsem ho chtěl pozvat na rozhovor a to.. no.. to se omlouvám.“ Holka se zasměje, což je vždycky příjemné znamení. „ Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo na mě. Máš tu volno?“ Odsunul jsem židli, abych ji pomohl zasednout a odšoupal hromadu příborů a skleniček. "Jasně že jo. Kdy jsi přijela?" Jsem fakt dítě štěstěny.

Možná že někdy lidé padají. Možná, že se někdy potápíme ke dnu svých divných myšlenkových pochodů a zrovna ten den máme pocit, jako kdyby se na nás celej svět vykašlal a nechal nás napospas hlubinám mrazivýho oceánu. A možná stačí jenom pár hodin přečkat, než to nejhorší pomine. Možná to tak musí být, abysme si uvědomili, že třeba hned druhej den se můžou věci změnit. Možná nám to jenom pomáhá porozumět věcem, který teprve přijdou. Věcem, který nepochopíme bez minulosti. „Co je tohle?“ Zeptala se kolem třetí ráno a nalila si do sklenice colu bez bublin. Měla legrační lak na nehty s kytičkama. „Razorligt. Tahle se jmenuje Fall, fall, fall.“ Sledovali jsme tančící palmy u bazénu a pokaždé jiné vlnky na jeho stejné hladině. Povídali jsme si o tom, co jsme zažili a jak nás to dovedlo až sem. Smáli jsme se, kouřili, svěřovali se se svýma trablema. Mluvili jsme o budoucnosti, která nás čeká. O věcech, který se teprve stanou. O budoucnosti, o který jsme ale ani jeden z nás nevěděli vůbec nic.

více na www.humdrum.cz/havlik

Rudolf Havlík|úterý 29. duben 2008 -blog iDNES.cz

Ta líná americká neděle ...

Mám moc rád newyorská nedělní rána. Mají půvab probouzející se milenky. Taky jsou lenošivá, pomalá a usměvavá. Lidé tady po celotýdenní honičce znovu nabírají dech. Pro hodně z nich je to jediný den volna, protože kdo může, pracuje i v sobotu. Za to jsou přesčasy, a tedy víc peněz. V neděli ráno se ale ten bláznivý kolotoč zpomalí. Na ulicích si už nepřipadáte jako v mraveništi. Hodně lidí se vyvaluje doma v posteli, a potom jsou někteří jako já ... Bloumají a zařizují si úplně nedůležité věci.

Nedaleko od místa, kde bydlím, je veliká prádelna. Otevřeli ji bráchové Chen a Chin a jedou nepřetržitě 24 hodin denně. Mají tam 250 praček a přes stovku sušiček. Všechno je vyloženo bílými kachlíky a u stropu visí snad dvacet televizí. Chodí k nim prát lidé z celého okolí, a když to člověk pozoruje, je na co koukat. A v neděli ráno je tohle koukání nejzajímavější.

Naproti na rohu má malý krámek Argentinec Claudio, který prodává všechno možné. Kupuju si tam kafe za půl dolaru, dám si k tomu cigaretu a pozoruju. Je jasné, že nejvíc pokukuju po ženských. Někdy přifrčí autem, ale hodně jich vyběhne z domu jen tak nalehko a vláčí pytle s prádlem. Protože je to brzy ráno, moc nekoukají na nějaký ten make up nebo na to, co na sebe navléknou. Stejné je to s vlasy. A právě když je to krasavice od přírody, tyhle civilizační nedostatky tu krásu jen zdůrazní. A tak mám každou neděli před očima důkaz, že když je Stvořitel k někomu velkorysý, je úplně jedno, jakou má barvu nebo odkud pochází.

***

Mám ve zvyku každou neděli přečíst všechny naše místní noviny. Nejhorší zápolení je s tou starou známou 'Šedivou dámou' - jak se říká The New York Times. Stojí víc než hamburger a váží několik kilogramů. Protože ten balík papíru nechci vláčet domů, mám zaběhnutý takový můj soukromý rituál. Usadím se v opravdové kavárně, jedné z mála, co tady na Manhattanu máme, dám si kafe a do jeho stoupající vůně polykám ta kila Timesů. 

Kavárnu si otevřel jistý Ari, který sem před pár roky přišel z Izraele. Je to takový rtuťovitý stařík, ale smolař, protože vždycky když se někde 366400904_d3551a803c.jpgusadí, tak ho za čas vyženou. Narodil se v židovské rodině, co od nepaměti žila v Etiopii. Když vyrostl, otevřel si malou kavárničku - něco, o čem pořád snil. Jenomže po několika letech tam začal hon na Židy, a tak vycestoval do Izraele.

Nikoho v té zaslíbené zemi neznal, moc peněz neměl, a tak využil tehdejší příležitosti a šel osidlovat území, které Izrael vyhrál ve válce. Za pár roků nepředstavitelné dřiny se mu podařilo svůj sen naplnit znovu. Otevřel si další kavárnu. Jenomže po letech se pánové co dělají politiku dohodli, že jako něco není v pořádku a že některá území se zase vrátí. A tak se Ari pakoval znovu. Přistál v New Yorku, postarší, unavený, ale pevně rozhodnutý svůj sen uskutečnit potřetí. Roky pracoval jako číšník, o nedělích uklízel v supermaketech, a šetřil. Teď má milovanou kavárnu zase a pomalu začíná věřit, že konečně našel tu opravdovou zaslíbenou zemi.

Chodím k Arimu, protože se u něj může kouřit a mají tu na výběr všelijaké přepychové druhy kávy. Taky se mně líbí, že to tam má atmosféru. Všude perské koberce, pohovky a křesla, žádné obyčejné židle a stoly jako jinde. Scházejí se tu hodně ti, co sem přišli ze Středního Východu, ať už Židé, Palestinci či Arabové. Hodně se tam diskutuje, a i když je to někdy vášnivé, má to už tu typickou americkou kultivovanost. Člověk v tom necítí onu žlučovitou nenávist, která zahlcuje debaty všude jinde za mořem. Z nedaleké university sem také chodí dost studentů. Já si myslím, že to jsou ti chytřejší, protože se tam naučí víc porozumět lidem, než kdyby dali pouze na to, co jim vykládá kdejaký profesůrek.

***

Když se blíží k polednímu, chodím složit svůj soukromý hold bohům. A že jich máme tady v Americe požehnaně. Jednou někdo chtěl spočítat, kolik je církví či podobných uspořádání v New Yorku - a vzdal to po první tisícovce.

Já mám nejradši černošské kostely. Tedy většinou je to nějaká místnost proměněná ve stánek boží, podle toho, kolik má ten pastýř, co ji provozuje, peněz. Mám je rád proto, že jejich kázání má pořádnou šťávu a hrají strašně bezvadnou muziku. Aby se v té konkurenci, co mají, uživili, musejí se tito boží zástupci tady na matičce Zemi pořádně ohánět. Když je takový kazatel opravdu dobrý, spojí Boží slovo i s překrásným tancem a dokáže posluchače pěkně rozpumpovat. Mně se také líbí, jak tu svoji víru černoši berou vážně. Hlavně ti starší, často pořádně profackovaní všedním životem. Pro ně je neděle opravdovým svátkem. Dámy se obléknou vždycky do toho nejlepšího, hlavně nesmí chybět klobouk. Pořádně veliký, nejlépe ozdobený květinami a hodně pestrý. Gentlemani mají vyžehlené obleky, u kalhot fešácké záložky jako před padesáti roky a především do řádného lesku vypulírované polobotky. A nakonec ta muzika .... Vůbec je jedno, jestli je to něco tradičního nebo ne, oni tomu tak jako tak dávají nenapodobitelnou příchuť. A když posloucháte, pronikáte mlhou času, cítíte slanou chuť slz a na okamžik vidíte svět jejich očima.

***

Odpoledne už je otevřeno hodně obchodů. Courám se jako všichni ostatní, kolikrát vlezu tam, kde vlastně nic nepotřebuju. Někdy zamířím do krámku s vínem, co patří kamarádu Mariovi. Je to takový buclatý Ital, co už má krámek na Manhattanu déle než třicet let. Mario ctí zákon, a otevírá v neděli až když je to povoleno. Od rána to nejde už od nepaměti, protože to je právě den, kdy kraluje Bůh. Předkové prosadili, že do kostelů musí lidé chodit střízliví. A tak odpoledne, po bohoslužbách, je to už dovoleno a povolí se uzda i ochmelkům.

Když je teplé počasí, často na Manhattanu zavřou celé ulice a pořádají tu trhy. Prodává se tam všechno možné, od naprostých blbůstek až k docela užitečným maličkostem. A hlavně moře všelijakého jídla. Každý se podbízí dobrotami ze své zemičky a pořádně korumpuje ten zbytek zásadových občánků. Takže nejen láska prochází žaludkem, ale i ta zničující ideologie nového uspořádání světa. Pracuje to spolehlivě, protože třeba náhodný návštěvník New Yorku odněkud ze Zapadákova najednou zjistí, jak dobré jehněčí na roštu dělají Jordánci, a zapomene být ve střehu. A co když ten chlápek s kostkovaným hadrem na hlavě co mu to prodal, je potencionální terorista?

Lidé se na sebe usmívají, a když do sebe náhodou trknou, tak se omluví a nepošlou se k čertu. Dávají se navzájem do řeči, mladé holky proplouvají davem jako vznešené galéry a mají něžné oči. A člověku je dobře.

***

Sedím v restauraci na universitě v Teheránu. Na vzdáleném konci místnosti zevluje malá skupinka studentů, civí mlčky na televizi, ktera vysílá standartní program o zločinné západní civilizaci. Občas po mně šlehnou divokým pohledem, ale ignoruji je. Vzdálenost, která nás dělí, je pro obě strany vzájemně bezpečná, a - nekonečná. Oni nemají ani nejmenší zdání, že já tam myšlenkami vlastně ani nejsem, nemůžou porozumět někomu, kdo poznal jiný svět než oni. Nemůžou porozumět tomu, že jsem se v tom nedělním teheránském ránu náhle ocitl na druhém konci zeměkoule že právě prožívám jednu z těch mých oblíbených líných nedělí na Manhattanu...

 

Foto: Brian McGloin

George Novotny|sobota 15. březen 2008 08:51-blog.iDNES.cz
To už odcházíte?
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one