Nedaleko od místa, kde bydlím, je veliká prádelna. Otevřeli ji bráchové Chen a Chin a jedou nepřetržitě 24 hodin denně. Mají tam 250 praček a přes stovku sušiček. Všechno je vyloženo bílými kachlíky a u stropu visí snad dvacet televizí. Chodí k nim prát lidé z celého okolí, a když to člověk pozoruje, je na co koukat. A v neděli ráno je tohle koukání nejzajímavější.

Naproti na rohu má malý krámek Argentinec Claudio, který prodává všechno možné. Kupuju si tam kafe za půl dolaru, dám si k tomu cigaretu a pozoruju. Je jasné, že nejvíc pokukuju po ženských. Někdy přifrčí autem, ale hodně jich vyběhne z domu jen tak nalehko a vláčí pytle s prádlem. Protože je to brzy ráno, moc nekoukají na nějaký ten make up nebo na to, co na sebe navléknou. Stejné je to s vlasy. A právě když je to krasavice od přírody, tyhle civilizační nedostatky tu krásu jen zdůrazní. A tak mám každou neděli před očima důkaz, že když je Stvořitel k někomu velkorysý, je úplně jedno, jakou má barvu nebo odkud pochází.

***

Mám ve zvyku každou neděli přečíst všechny naše místní noviny. Nejhorší zápolení je s tou starou známou 'Šedivou dámou' - jak se říká The New York Times. Stojí víc než hamburger a váží několik kilogramů. Protože ten balík papíru nechci vláčet domů, mám zaběhnutý takový můj soukromý rituál. Usadím se v opravdové kavárně, jedné z mála, co tady na Manhattanu máme, dám si kafe a do jeho stoupající vůně polykám ta kila Timesů. 

Kavárnu si otevřel jistý Ari, který sem před pár roky přišel z Izraele. Je to takový rtuťovitý stařík, ale smolař, protože vždycky když se někde 366400904_d3551a803c.jpgusadí, tak ho za čas vyženou. Narodil se v židovské rodině, co od nepaměti žila v Etiopii. Když vyrostl, otevřel si malou kavárničku - něco, o čem pořád snil. Jenomže po několika letech tam začal hon na Židy, a tak vycestoval do Izraele.

Nikoho v té zaslíbené zemi neznal, moc peněz neměl, a tak využil tehdejší příležitosti a šel osidlovat území, které Izrael vyhrál ve válce. Za pár roků nepředstavitelné dřiny se mu podařilo svůj sen naplnit znovu. Otevřel si další kavárnu. Jenomže po letech se pánové co dělají politiku dohodli, že jako něco není v pořádku a že některá území se zase vrátí. A tak se Ari pakoval znovu. Přistál v New Yorku, postarší, unavený, ale pevně rozhodnutý svůj sen uskutečnit potřetí. Roky pracoval jako číšník, o nedělích uklízel v supermaketech, a šetřil. Teď má milovanou kavárnu zase a pomalu začíná věřit, že konečně našel tu opravdovou zaslíbenou zemi.

Chodím k Arimu, protože se u něj může kouřit a mají tu na výběr všelijaké přepychové druhy kávy. Taky se mně líbí, že to tam má atmosféru. Všude perské koberce, pohovky a křesla, žádné obyčejné židle a stoly jako jinde. Scházejí se tu hodně ti, co sem přišli ze Středního Východu, ať už Židé, Palestinci či Arabové. Hodně se tam diskutuje, a i když je to někdy vášnivé, má to už tu typickou americkou kultivovanost. Člověk v tom necítí onu žlučovitou nenávist, která zahlcuje debaty všude jinde za mořem. Z nedaleké university sem také chodí dost studentů. Já si myslím, že to jsou ti chytřejší, protože se tam naučí víc porozumět lidem, než kdyby dali pouze na to, co jim vykládá kdejaký profesůrek.

***

Když se blíží k polednímu, chodím složit svůj soukromý hold bohům. A že jich máme tady v Americe požehnaně. Jednou někdo chtěl spočítat, kolik je církví či podobných uspořádání v New Yorku - a vzdal to po první tisícovce.

Já mám nejradši černošské kostely. Tedy většinou je to nějaká místnost proměněná ve stánek boží, podle toho, kolik má ten pastýř, co ji provozuje, peněz. Mám je rád proto, že jejich kázání má pořádnou šťávu a hrají strašně bezvadnou muziku. Aby se v té konkurenci, co mají, uživili, musejí se tito boží zástupci tady na matičce Zemi pořádně ohánět. Když je takový kazatel opravdu dobrý, spojí Boží slovo i s překrásným tancem a dokáže posluchače pěkně rozpumpovat. Mně se také líbí, jak tu svoji víru černoši berou vážně. Hlavně ti starší, často pořádně profackovaní všedním životem. Pro ně je neděle opravdovým svátkem. Dámy se obléknou vždycky do toho nejlepšího, hlavně nesmí chybět klobouk. Pořádně veliký, nejlépe ozdobený květinami a hodně pestrý. Gentlemani mají vyžehlené obleky, u kalhot fešácké záložky jako před padesáti roky a především do řádného lesku vypulírované polobotky. A nakonec ta muzika .... Vůbec je jedno, jestli je to něco tradičního nebo ne, oni tomu tak jako tak dávají nenapodobitelnou příchuť. A když posloucháte, pronikáte mlhou času, cítíte slanou chuť slz a na okamžik vidíte svět jejich očima.

***

Odpoledne už je otevřeno hodně obchodů. Courám se jako všichni ostatní, kolikrát vlezu tam, kde vlastně nic nepotřebuju. Někdy zamířím do krámku s vínem, co patří kamarádu Mariovi. Je to takový buclatý Ital, co už má krámek na Manhattanu déle než třicet let. Mario ctí zákon, a otevírá v neděli až když je to povoleno. Od rána to nejde už od nepaměti, protože to je právě den, kdy kraluje Bůh. Předkové prosadili, že do kostelů musí lidé chodit střízliví. A tak odpoledne, po bohoslužbách, je to už dovoleno a povolí se uzda i ochmelkům.

Když je teplé počasí, často na Manhattanu zavřou celé ulice a pořádají tu trhy. Prodává se tam všechno možné, od naprostých blbůstek až k docela užitečným maličkostem. A hlavně moře všelijakého jídla. Každý se podbízí dobrotami ze své zemičky a pořádně korumpuje ten zbytek zásadových občánků. Takže nejen láska prochází žaludkem, ale i ta zničující ideologie nového uspořádání světa. Pracuje to spolehlivě, protože třeba náhodný návštěvník New Yorku odněkud ze Zapadákova najednou zjistí, jak dobré jehněčí na roštu dělají Jordánci, a zapomene být ve střehu. A co když ten chlápek s kostkovaným hadrem na hlavě co mu to prodal, je potencionální terorista?

Lidé se na sebe usmívají, a když do sebe náhodou trknou, tak se omluví a nepošlou se k čertu. Dávají se navzájem do řeči, mladé holky proplouvají davem jako vznešené galéry a mají něžné oči. A člověku je dobře.

***

Sedím v restauraci na universitě v Teheránu. Na vzdáleném konci místnosti zevluje malá skupinka studentů, civí mlčky na televizi, ktera vysílá standartní program o zločinné západní civilizaci. Občas po mně šlehnou divokým pohledem, ale ignoruji je. Vzdálenost, která nás dělí, je pro obě strany vzájemně bezpečná, a - nekonečná. Oni nemají ani nejmenší zdání, že já tam myšlenkami vlastně ani nejsem, nemůžou porozumět někomu, kdo poznal jiný svět než oni. Nemůžou porozumět tomu, že jsem se v tom nedělním teheránském ránu náhle ocitl na druhém konci zeměkoule že právě prožívám jednu z těch mých oblíbených líných nedělí na Manhattanu...

 

Foto: Brian McGloin