Letiště Pudong vonělo. Vonělo tak strašně cize. Vystoupil jsem z letadla a k pasový kontrole šel se svalama napnutýma k prasknutí. Bambusy za mléčným sklem. Siluety ze sna. Prošel jsem pasovkou a ten den se mi otevřel svět. Jako kdyby vám do žíly vnikla ta nejlepší psychedelická látka na světě. Pamatuju si, jak jsem pomalu klesal eskalátorem do nitra terminálu. Neseběhl jsem nedočkavě schody. Stál jsem a vychutnával tu chvíli, jako zkušený štamgast, kterej ví, že tohle ucítí jen jednou za opilost. Kolikrát jsem po těch schodech jel? A vždycky jsem jenom stál. Pokaždý jsem si tu chvíli připomněl. Pokaždý mě mravenčí v zádech, i když už jsem po letu tak sarkastickej, že by ze mě Jan Kraus dostal depresivní záchvat. Přesto se snažím vypadat dobře, když vstupuju do svýho druhýho světa. Světa, kterej povstal z jednoho bláhovýho nápadu.  

Palmy nad hotelem šumí a vlní se v horkým větru jako noční tanečnice bez publika. Všude je tma a bazén pod balkónem háže na zeď legrační prasátka. Všichni spí nebo se o to alespoň snaží, akorát naproti v lodžii občas zasvítí malý světýlko, jak někdo potahuje z cigarety. Zřejmě někdo, kdo je na tom podobně jako já. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí. Co ho zaválo až sem. Do tohohle hotelu. Za ty hradby obyčejný Indie, před kterou vás hotelový zahrady na pár hodin chrání. Možná tam nikdo nesedí. Třeba jenom chci, aby tam někdo byl. Abych na něj mohl zavolat „Hej, dlouhá noc co?“ a prohodit s nim pár předdefinovaných frází, který drží člověka nad vodou. Možná to světlo žije jenom v mojí hlavě. Zbytek vzpomínek na minulost. Byl bych nerad, kdyby nakonec zhaslo.  

Naučil jsem se nevpadávat do debat o místech, na kterých jsem se poflakoval, protože potom vypadám jako nějakej chytrák, kterej si myslí, že všude byl a všemu rozumí. S tou definicí jsem se naučil žít a snažím se jí vyhýbat. Zjišťuju, že lidé vnímají země, kam jezdím velice zmýleně a vždycky mě to nutí něco říkat. Něco, co by dalo smysl jejich představám. Nejde to. Já sám jsem si představoval Čínu jinak. Stejně jako když jsem slyšel vyprávění o filmu Vetřelec. V mým chlapeckým mozku jsem nedokázal pochopit, co může bejt tak strašidelnýho na tom, když někde po kulatý raketě velikosti nejlepšího modelu chladničky Whirpool, pobíhá Vladimír Remek a na okýnku má připlácnutou nějakou černou chobotnici, kterou nakonec odstřelí do vesmíru. Nechápal jsem to až to té noci, kdy jsem se tajně díval na ARD a viděl to na vlastní oči. Další týden jsem nespal. A na záchod mě nikdo nedostal. Ridley, Ridley, tys mi dal. Čína samotná se popisuje velice těžce. Velice těžce se s ní srovnává, i když stojíte přímo v jejím srdci, a přestože se po nějaký době sžijete s mechanismem jejího fungování a neleknete se kdejakýho sajrajtu nabodlýho na tyčce, vždycky vám nakonec na čele vykouzlí z vrásek ukázkový otazník.  

„Haló, dlouhá noc?“ Volám přiškrceně do noci přes bazén na druhý balkon, kde jsem zahlédl světýlko.Nikdo nereaguje a světýlko tam není. Teď tam bylo. Sakra. Copak jsem blázen? Připadám si jako kapitán Titaniku, kterej zarmouceně sledoval blikání na obzoru a nedokázal pochopit, proč jim ta zatracená loď nepřijede na pomoc. Mám pocit, že jdu ke dnu a rozhodl jsem se, že vyšlu svoje SOS, ale ten, kdo je nablízku neodpovídá. Moje světlice pomalu vyhasíná do noci. Ostatní jsou příliš daleko na to, než aby mě mohli slyšet. „Hej, já...e“ žádná odpověď. Oceán samoty mi odepírá možnost se dnes podělit s někým o pár minut mýho času. Teplá cola bez bublin chutná odporně, ale nic jinýho se v mým minibaru už nenalézá. Škrábu prstem odřené sklo flašky a potápím se. 

Xiamen voněl rybama a sojovou omáčkou. Většinu pobytu jsem tam strávil jako ve snu. Nedokázal jsem se vyrovnat s jetlegem a každý den byl pro mě jako procházka snem. Nikdy jsem nebyl pořádně při smyslech a nikdy jsem pořádně neusnul.  Všechno co se kolem odehrávalo jsem musel vnímat intenzivně, abych byl vůbec schopen pracovat. Dodnes mám pocit, jako kdybych se tam procházel v Orwellově románu 1984. Jako jeden nemocnej soudruh, kterýho ještě Strana nestihla odhalit. Skoro cítím ten každodenní pot, kterej mi stejkal po zádech a to omámení, který má kuřák po první ranní cigaretě. Ztíženou orientaci a neschopnost rozhodovat se konstruktivně. Zlatá mozaika nad lobby v hotelu. Zelený koberec hotelových chodeb. Trojuhelníkový tlačítko výtahu. Zmuchlaný dolary. Anjelina. 

Světýlko na druhý straně zase zablikalo. Snažím se ho ignorovat. Jsem na něj naštvaný. Sakra. Ani si nevzpomínám, kdy se to tak rozběhlo a skončilo to tímhle kolotočem. Tímhle honěním času po celým světě. Někde v minulosti jsem musel ve svý začátečnický hlouposti zakopnout o páčku s přetáčením a od té doby mi dny připadají strašně krátký. Pátek, neděle. Pátek. Kde je středa? Kde jsem byl ve středu? Najednou to všechno začalo fungovat. Najednou jsme věděli, kam máme jít a co tam máme přesně udělat. Jako když donekonečna otáčíte Rubikovou kostkou a jeden den to konečně pochopíte. Vím jak udělat spoustu věcí, který mi kdysi připadaly jako nepřekonatelný problém. Umím je. Mám je v mozku zakódované pod správnými názvy a v telefonu uložené ty správné kontakty. Jen si nevzpomínám, jak jsem na to vlastně přišel. Zapálím si cigaretu a sleduju vlnky na bazénu. Ani jedna z nich se neopakuje, i když to tak vypadá. Nikdy nejsou stejné. Fakt. Sleduju je už dlouho.  

Pamatuju si první jednání v továrnách, kde jsem seděl na nejvyšší příčce žebříku naproti majiteli, kterej kopal za druhou stranu a říkal jsem si, že tam nepatřím. Co tady proboha dělám. Vždyť já neumím ani předstírat, že nic nevím. Ta košile je hrozná. Už aby se měnily dresy. Sedím jako hlupák. Někde po cestě se to převrátilo. Někde v jednom bodu minulosti jsem zjistil, že se nemám čeho bát, že dokážu mluvit tak, aby bylo jasný, co chci. Naučil jsem se hájit svý zájmy a nenechat se tlačit někam, kde se cítim divně. I když pořád tyhle přehlídky majetku a moci nevyhledávám, umím se v týhle šachový partii pohybovat téměř bez chyb. Srovnal jsem si věci do správných posloupností a vím co si můžu dovolit dnes a co můžu chtít zase jindy. Vím jak dosáhnout dohody a vím jak odradit od utrácení mýho času. Času, kterej i přesto všechno pořád nemám. Vymanil jsem se z pavučiny nepotřebných věcí, ale jejich místo nahradily věci, který zajímavý jsou. Teď nevím, jak je všechny stihnout. Cítím, jak mi s každou hodinou proteče mezi prstama další zajímavej nápad, kterej nikdy nezrealizuju, ať zatínám dlaň sebevíc. Nerad nechávám dobrý věci nechat běžet.  

Probudilo mě světlo, který si ledabyle pohrává s mojí sítnicí a malé tečky nečistot na oku mi proudí pod víčky. Sleduju je, dokud se neproberu a neotevřu oči do ranního slunce. Indie vstala do nového dne a mě vzala sebou. Zakašlu a snažím se prohmatat si ztuhlý krk, kterýmu další noc na křesle neudělala dobře a teď mi to dává sežrat. Další den na místě, který dobře znám a který je pro mě exotický tak, jak jen může být. Zalezu do sprchy, po paměti nahmatám kohoutek a napoprvé naladím správnou teplotu vody. Jsem dál. Překročil jsem hranici, která mě nutila shromažďovat poznatky a vnímat veškerý detaily. Postupem času jsem nahromadil dostatek znalostí na to, abych se v tomhle svým vysněným světě naučil bez problémů pohybovat. Abych mohl fungovat po paměti. Abych měl hlavu otevřenou těm zvláštním věcem, který jsem v tom shluku informací nestíhal vnímat a který byly přetažený rouškou igelitový euforie. Můžu teď víc věcí doopravdy pochopit a pohlížet na tenhle svět z jiných úhlů. Pospojovat si slepý uličky z novinových článků, který jsou zkreslený jako ožralej Da Vinci. Můžu konečně prozkoumat ten svůj záhadnej svět, do kterýho se mi povedlo vstoupit. 

Večer v hotelu u stolu pro jednoho. Jako obvykle. Nimrám se v kuřecí rýži a přemýšlím nad pitomostma, který mě trápí a který stejně nikdy nevyřeším. „Ahoj.“ U stolu stojí nějaká blonďatá holka a opatrně si mě prohlíží. Docela fajn. Rychle polknu kuře. „Ahoj, jak se máš.“ Holka si mě měří zadumaným pohledem. „Včera v noci jsi na mě asi volal.“ – „Ááá, no jasně, promiň já... jsem jenom myslel, že někdo nemůže spát, tak jsem ho chtěl pozvat na rozhovor a to.. no.. to se omlouvám.“ Holka se zasměje, což je vždycky příjemné znamení. „ Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo na mě. Máš tu volno?“ Odsunul jsem židli, abych ji pomohl zasednout a odšoupal hromadu příborů a skleniček. "Jasně že jo. Kdy jsi přijela?" Jsem fakt dítě štěstěny.

Možná že někdy lidé padají. Možná, že se někdy potápíme ke dnu svých divných myšlenkových pochodů a zrovna ten den máme pocit, jako kdyby se na nás celej svět vykašlal a nechal nás napospas hlubinám mrazivýho oceánu. A možná stačí jenom pár hodin přečkat, než to nejhorší pomine. Možná to tak musí být, abysme si uvědomili, že třeba hned druhej den se můžou věci změnit. Možná nám to jenom pomáhá porozumět věcem, který teprve přijdou. Věcem, který nepochopíme bez minulosti. „Co je tohle?“ Zeptala se kolem třetí ráno a nalila si do sklenice colu bez bublin. Měla legrační lak na nehty s kytičkama. „Razorligt. Tahle se jmenuje Fall, fall, fall.“ Sledovali jsme tančící palmy u bazénu a pokaždé jiné vlnky na jeho stejné hladině. Povídali jsme si o tom, co jsme zažili a jak nás to dovedlo až sem. Smáli jsme se, kouřili, svěřovali se se svýma trablema. Mluvili jsme o budoucnosti, která nás čeká. O věcech, který se teprve stanou. O budoucnosti, o který jsme ale ani jeden z nás nevěděli vůbec nic.

více na www.humdrum.cz/havlik